Ohlasy z Berounky, Jak jsme přejeli rozvědčíka, So long and thanks for the fish, Neexistující chata a hrnce pod vrbičkami, či prostě jen Voda. To je reprezentativní výběr názvů, které mohla nabrat, ale – jak jste si jistě všimli – nestalo se tak, reportáž z jedné letní ŠvP.

Proč jsem nakonec volil ke kulinářským oblakům zavádějící nadpis, pod kterým si čtenář s průměrnou představivostí vybaví mimořádně ohavný způsob kanibalismu a flagelantsví za použití rostlinného oleje? Přeložíme-li si jeho poselství jinak, než jak bylo naznačeno v minulé věte, dá nám totiž poměrně přesný obraz sedmi dnů, které strávila plynule se zmenšující skupinka porgáčů mezi 19. a 26. 6. v kraji Oty Pavla.

Jméno tohoto spisovatele je s krajinou Berounky neodmyslitelně spjato. Snad každý ví, kam se má chodit na ryby, že nejlepší restaurace je U rozvědčíka a že ledňáčka pádlem praštit nesmíte, i kdyby vám zrovna kálel na čepici. Z pohledu organizátora vodáckého výjezdu se jedná o řeku naprosto ideální, neboť podél ní vede železniční trasa Praha-Plzeň, takže odpadají problémy s dopravou a je možné kdykoli kohokoli jednoduše odeslat vlakem domů, ukončit celou ŠvP je možné naprosto kdekoli a netřeba s sebou tahat objemnou lékárničku a zabírat místo v krosně desetikilovým balením sádry pro všechny případy. Navíc je možné vzít s sebou i méně zkušené vodáky, protože Berounka je jednou z nejjednodušších českých řek.

Vlastně se skládá ze dvou pravidelně se střídajících typů vody: olej a ještě větší olej. A abych nezapomněl – ještě musím zmínit občasná zpestření v podobě olejů. Jindy ale řeka teče ještě méně, a to už je pikantní Vegetol. Co se jezů týče, dělí se na dva typy – neprůjezdné a triviální. Jedinou zajímavostí je pak sjízdný náhon v Berouně, který byl však jako na potvoru v době našeho průjezdu tímto středočeským městem uzavřený.

Zatím jsem vám Berounku vylíčil jako hotový ráj. Ovšem pozor – i zde je možné zažít horory, které si nezadají s kultovními díly Alfreda Hitchcocka. Ptáků se bát nemusíte, zato si ale dávejte pozor na vrbičky, kde je možno za neblahých okolností utopit hrnce. Vyvarujte se též spaní na terase pod okapem neexistující chaty, od které paní profesorka Podaná nemá klíče. Mohlo by se vám totiž stát, že se v noci spustí bouře a vy ráno zjistíte, že mokrý je nejen vnějšek vašeho spacáku, ale vše až po spoďáry. Tedy – splníte-li ještě jednu podmínku: jmenujete se Honza Hrubeš…

Náš výlet díky této a řadě dalších osobností nabral leckdy groteskní podobu, které se dnes smějeme, ale před pár týdny tomu bylo jinak. První den byl idylický. Od zkušených harcovníků v bufetu chrástského kempu jsme se dozvěděli, že socialismus a katolická církev je vlastně totéž, po dobře myšleném upozornění na náš neodbytný pocit, že dávat si páté pivo během hodiny a půl není dobrý nápad, přešli tito hospodští filozofové k atraktivnějšímu tématu veřejných domů a nejstaršího řemesla světa. První, co jsme jako služba museli ráno dalšího dne udělat, bylo nakoupit. Postupně jsme si nechali poradit od vlastních mozků (nic moc), obézní, leč dobromyslné skladnice a pokladního s notně prošedivělým vousem, co všechno je možné nacpat do rizota pro patnáct lidí, načež jsme koupili asi tak dvakrát tolik rýže, než bylo potřeba a jednu pikantní směs pro obveselení nezkušených táborníků důvěřujících našemu kuchařskému umění (feferonky, které nikdo v rizotu nečekal, pak byly pro naši vařící skupinku zdrojem dobré zábavy po celý večer).

Malou peripetií bylo, že po první profesorské těstovinové šlichtě skončil pan Hrnec i jeho malý synátor v hluboké vodě pod vrbičkou. Celé tři dlouhé dny se nevařilo a pojídaly se studené večeře, než se profesorům podařilo za nekřesťanskou cenu vykoupit cosi, co podezřele připomínalo kovový lavor. Na šlichtu byl ovšem dobrý dost, a tak jsme stihli ještě stvořit naše úžasné rizoto (musím se pochlubit – trefil jsem naprosto dokonale rýži, takže byla správně měkká a ani se nemusela přisolovat, jsem prostě drsnej kuchař :o). V míře šlichtovitosti, nechutnosti a radioaktivity jsme ovšem byli překonáni Jimmyho službou. Její výtvor si zaslouží samostatný odstavec…

Poslyšte recept na královskou sladkou šlichtu z těstovin: Nakupte pět pytlíků těstovin (pochopitelně o různé době vaření v rozmezí 5 – 30 minut), co největší počet ovocných kompotů rozmanitých druhů (broskev, třešeň, švestka, mandarinka, borůvka nebo jiné dle libosti), cukr, tvaroh, mléko a Granko. Do lavoru na dešťovou vodu z neexistující chaty, od které paní profesorka nemá klíče, nakydejte (technická poznámka ke kydání: provádí se tak, že se pětičlenná služba shromáždí okolo nádoby, každý popadne jednu otevřenou sklenici či plechovku a na povel současně s ostatními ji vhodí dovnitř. Tento postup opakujeme dle potřeby, dokud je co kydat.) vše vyjma těstovin a kakaa a řádně to týden nemytýma rukama promícháme, až vznikne tekutá fialová hmota, kde na rozdíl od jogurtů z televizních reklam skutečně plavou velké kousky ovoce. Mezitím je nutné na otevřeném ohni vařit těstoviny právě tak dlouho, aby polovina byla rozvařená, zatímco druhá polovina bude mít konzistenci dobře vydělané sobí kůže. Následuje jedna z nejobtížnějších operací přípravy, které se účastní tři osoby aktivně a zbytek tábora pasivně jako pozorovatelé (z jejich strany je nutná psychická podpora, vhodná je meditace půl hodiny před jídlem, modlitba či vroucné výkřiky jako „Prasata!“ „Kdo to má žrát!“ či „Zlatej Štědronín!!!“). Jedna osoba uchopí pevně do ruky rybářský podběrák (nemytý), zbylé dvě do něj vyklopí obsah hrnce. Má-li síť podběráku dostatečně malá oka, je docela možné, že vám uvnitř zůstane i více než polovina těstovin. Obsah podběráku následně vykydáme zpět do v Berounce umytého hrnce, kde jej smícháme s předem připravenou sladkou fialovou hmotou. Pečlivě promícháme a nakládáme špinavým ešusem (tento proces je vlastně naruby obráceným kydáním, je tedy nezbytné zanechat na trávě kempu vizitku v podobě minimálně dvaceti procent celkového množství šlichty), zájemci dozdobí Grankem či jinou tuhou, hnědou hmotou. Celý kemp jí pochopitelně pouze jednou lžící, kterou si všichni mezi sebou poctivě střídají po jednom soustu.

Spali jsme v kempech a pravidelně se potkávali se sportovně založenými, leč fotbalovým míčem a náladou hrát v prudkém dešti mezi rozestavěnými stany nevybavenými mladými muži. Zatímco ve dne jsme trpěli pod tropickými vedry, proti kterým nepomohlo ani máslo na hlavě pod namočenou čepicí a otevřený opalovací krém v pravidelných intervalech cákající na záda díky důmyslně sestavenému kladkostroji, noc se nesla ve znamení bouří a lijavců, kterým padl za obět zbytek mého chleba a toaletní papír, kterým se po noci mimo ochranu stanového plátna ani ten konečník vytřít nedal.

Z významnějších událostí ještě jednou zmíním přespávání na neexistující chatě, od které navíc paní profesorka nemá klíče. Také neví, kde se přesně nachází, ale to je jen zástupný problém pro to, že není známo, zda bude možné ve zmiňované neexistující chatě přespat, neboť se zde mohou nacházet někteří z četného zástupců příbuzných. Zatímco já s Jirkou jsme poměrně poklidně přečkali deštivou noc pod stanem mimo areál zahrady rekreační budovy rodiny paní profesorky hlídajíce lodě, zbytek si ustlal na terase a promokl tak, že ještě dva dny poté sušil v každou příhodnou chvíli spacáky.

Veselým zpestřením se nám v průběhu přesunovací části dne stala skupinka nezkušených vodáků, kterým se podařily tak neuvěřitelné kousky, jako ztratit na jezu víko od barelu (avšak sám sud v lodi zůstal! Nepochopitelné…) či udělat do plastové lodi díru zvící dobrých třiceti centimetrů na délku (a tohle NENÍ hyperbola!). Další legraci už jsme si obstarali sami, především s příspěním primánů, kteří prosadili do obecného užívání jazyk, který toho má méně společného s češtinou, ale obyvatelé jednoho moravského města na pět ho jistě budou dobře znát, o gestech a výrazech nemluvě. Sekundáni se zase chytili nabídnutého scénáře desátého až dvanáctého dílu Hvězdných válek s Brundibárem a Špekounem (my víme, Karle, že jsi jen dobře vyvinutý... :o).

Kdybych to měl uzavřít jinak, než obligátním „letošní voda se povedla, byla tam spousta legrace, všem se nám tam líbilo, příště nejspíš pojedeme zase, pokud se teda nebude obcházet Lipno, bla bla bla, ble ble ble…“, napsal bych asi: Ano, smažili jsme se na oleji. A to dobrovolně a rádi. A komu se to nepozdává, ať si na Pešiceho tajné zbraně pozor dává.

Autor článku: Tomáš Krajča
Článek byl publikován ve čtvrtek 5. 9. 2002